Good days in October

Ahoj všichni!

   Nedávno jsme se spolužáky byli v rámci PVS (Přírodovědný seminář) na Kokoříně. Ráno jsme se sice ještě dvě hodiny učili, ale pak jsme vyrazili autobusem vstříc našemu dobrodružství, konkrétně k Ladčinu prameni (LP). Z Kokořína vsi jsme se vydali pěšky k našemu cíli (LP). Naštěstí to bylo z kopce a asi jen 30 minut (důležitá poznámka: oproti Ladčinu prameni je vesnice Kokořín ves na kopci, takže když jsme šli zpět k autobusu, museli jsme do kopce ).

Když jsme se konečně, s častými přestávkami na určování stromů a bylin, dobelhali k LP, rozdělili jsme si práci a začali hledat jednotlivá stanoviště. Naší skupince byl přiřazen les. No, a jelikož kolem LP jsou jen skály (a na nich je les), anebo louky (a tam stromy nejsou), museli jsme se dostat na skály. Cesta nahoru byla hrozná! Ostatně, co jiného jsem mohla čekat, když jsem šla poslední a táhla asi milion papírů a dalších potřebných věcí. A to ještě k tomu jdete po uklouzaném listí ! Ale stálo to za to. Opravdu. Nádherná čistá krajina všude okolo nás.

Náš úkol byl, vytyčit si kus lesa a popsat, změřit a zakreslit stromy a vyvodit z toho nějaký závěr. Měli jsme na to asi dvě hodinky, ale jelikož se stromy pořád opakovaly, měli jsme to hotové za chvilku. Ve zbylém čase jsme se porozhlédli okolo, fotili a fotili. Pak přišel čas slézt dolů. Člověk by čekal, že dolů to bude ještě horší, než nahoru. No, taky že bylo. První třetinu sestupu jsme se jen smáli a zachytávali kmenů kolem. Druhou třetinu pronadávali, kam jsme to lezli, a poslední třetinu jsme to vzdali a prostě jsme to seběhli dolů.

Pak nás i ostatní skupiny čekala cesta zpátky do vesnice, která už nebyla ani trochu příjemná. Když už jsme se konečně po strašně dlouhé době vyškrábali nahoru do vesnice (protože nikdo z nás není zvyklý chodit do kopce, a protože naše paní profesorka na PVS si musela prohlížet a trhat každou druhou rostlinu), tak jsme zjistili, že máme ještě půl hodiny čas. Takže úplně unaveni jsme si posedali na všechny možné lavičky okolo autobusové zastávky a čekali a čekali. Díky bohu jel autobus asi o 10 minut dřív. Úplně vyčerpaní jsme jeli domů a těšili se, až si budeme moci lehnout.

    Jednu sobotu v říjnu jsme jeli s našima do Prahy, že pojedeme koupit světla do IKEA. Asi víc lidí napadlo, že by si taky mohli jít něco koupit, protože jsme měli problém zaparkovat. Ale nakonec jsme zaparkovali. Už od třetího oddělení jsem pořád říkala, ať zrychlíme. Jednak proto, že tam bylo opravdu mraky lidí, kteří šli klasicky úděsně pomalu, a druhak je za kasami bufet, kde mají strašně dobré párky v rohlíku a já na ně měla strašnou chuť. Nakonec jsem se dočkala. Co jsem fakt nepochopila bylo, že když je teprve říjen, tak v  IKEA je už vánoční výzdoba .

    Na pátek 21.10. jsem se těšila snad nejvíc. S Klubem mladého diváka jsme jeli do Goji na „Fantoma Opery“ . Je to můj nejoblíbenější muzikál, a podle mě i nejlepší představení, na kterém jsem kdy byla. Sice jsem ho viděla už podruhé, ale šla bych na něj klidně znova. Přidanou hodnotou bylo, že jsem tam byla s kamarádkami a opravdu jsme si to moc užily. Jestli přemýšlíte, zda-li jít či nejít, tak 100% jít ! . A pokud neznáte tento muzikál, a ani příběh, tak doporučuji pustit si film. Sice to není takové, jako v divadle, ale stejně je to moc krásné .

    V sobotu šla ségra s mamkou na muzikál „Mamma Mia“, a protože my s tátou bychom to protrpěli, tak taťka vymyslel náhradní program. Měl připravený plán A, ale odpoledne pršelo, a my nechtěli nic riskovat, tak měl taťka v záloze i plán B. Ano, já do posledních sekund taky nevěděla, o co jde. Naše první kroky směřovaly do Tančícího domu na výstavu Retro. Tuhle výstavu jsme si s taťkou moc užili a všem ji moc doporučujeme . Naše druhá zastávka byl Žižkovský vysílač. Tady mi úplně docházejí slova. Je to naprosto úžasné. Všem výlet na věž doporučuji. Zvláště pak v noci, když všechno svítí. Když to shrnu, tak to byla spíše procházka časem než Prahou. Z minulosti do budoucnosti. Tímhle moc děkuji taťkovi za skvělý večer.